Ladislav Kubeš (1924 – 1998)
„Povím vám, proč mám rád dechovou hudbu a proč jsem jí oddaně sloužil: Protože jejím základem je dech. Bez dechu není života, dech je tvořivá síla. Naši dědové a otcové to věděli, a kdo to chce dnes popírat, je sám proti sobě. Česká dechovka nezahyne, její krásná živá tradice to nedovolí.“
Ladislav Kubeš.
Klasik, jehož jméno září u nás doma i v zahraničí. Všude se stále hrají jak jeho písničky a úpravy jihočeských lidových písní, tak skladby orchestrální. Výčet titulů je dlouhý, zde si jako vzor připomeňme aspoň instrumentální Jihočeskou polku, které se v německy mluvících zemích prodalo na milion kusů, nádhernou písničku Nad Lužnicí svítá v témže rytmu nebo Borkovickou polku věnovanou právě jeho rodišti. Některá z jeho skladeb nechybí na žádném běžném albu Kubešova hudebního vydavatelství, a jen jemu patří CD Veselky NÁŠ KAPELNÍK (1994), dvojalbum TATÍNKOVI NA PAMÁTKU z roku 2009 a v roce 2024 vydaný Set 4CD Ladislav Kubeš – 100 let – MOJE JIŽNÍ ČECHY, MOJE ČESKÁ VLAST.
STOLETÝ LADISLAV KUBEŠ
23.února 2024 uplynulo STO roků od narození mého tatínka Ladislava Kubeše. Připadá mi to neuvěřitelné, vždyť ačkoli tento svět a své milované noty opustil už v létě 1998, se mnou je stále. A už nestárne! Jenže čísla neklamou a některá mají navíc magickou moc. STO patří mezi ně, a proto se, vážení milovníci české dechové hudby, nedivte, že mě napadlo připravit k jeho STOTINÁM velké album s rovnou STOVKOU nahrávek jeho písniček a skladeb. Tak pohromadě jich tolik ještě nemáte a věřím, že v takovém celku nejlépe vynikne tátova neopakovatelná, originální muzikantská nápaditost. STO zdařilých hudebních drobností, a každá jiná! Všechny vyrostlé z rodných jihočeských kořenů v Borkovicích, které svou pevností a hrdostí pronikly za hranice a tam jeho (naší) české vlasti získávaly a získávají dobré jméno. Tak dobré, že například v sousedním Dolním Rakousku zařídili, aby se tradice „Jihočeské dechové hudby v Brand-Nagelbergu“ dostala do jejich seznamu nehmotného kulturního dědictví organizace OSN UNESCO. V Brandu dokonce mají krojovanou kapelu, po otci pojmenovanou Kubešovanka, a pan Jürgen Uitz z Trachtenkapelle Brand tak vlastně pracoval za nás, když o toto uznání usiloval. Zaslouží si vřelé poděkování.
Ladislav Kubeš – syn, kapelník, nakladatel.
Pluj, obláčku, pluj, v dáli pozdravuj, …tam na své pouti pozdravujte zemi…, tam na Hané… ach, zemi krásnou, zemi milovanou…, mám srdce zadané…, kolébku mou i hrob můj, matku mou…, ten hanácký kraj…, vlast jedinou i v dědictví mi danou…, úrodný je ráj…, širou tu zemi…, tam dívce voní ret jak rudé růže květ…. zemi jedinou.
Promiňte, vážení čtenáři, možná se durdíte, klepete si rukou na čelo, jak jsem se mohl opovážit a proplést verše uznávaného, zesošnělého (byť už dávno běžně nečteného) klasika Karla Hynka Máchy se slovy textařek a zpěvaček Sester Skovajsových, se slovy patřícími k pouhé obyčejné polce Ladislava Kubeše. (Jmenuje se Přerovanka.) Vždyť to je přece šlágr, hit či probůh, jak se opovržlivě říkávalo, odrhovačka! Není to do nebe křičící znesvěcení básníka a nejapné povýšení pouhého hudebního zboží? Dovolte mi napsat, že není. Nesouhlasím s takovým názorem. A nevěřím, že byste si zrovna vy, milovníci dechové hudby a jí příbuzných žánrů, něco takového mysleli. A kdyby, pak tvrdím, že to je nedorozumění. A ptám se, kdy už konečně přestaneme dělit umění na vysoké, nízké, posvěcené a méněcenné, a kdy přijmeme za své prosté mínění, že dobrému vše dobré a že rozhodující je zaprvé, vyšlo-li to z rozumu a citu poctivého (ač to je, uznávám, někdy nepoznatelné a nerozhodnutelné, tak to pomiňme), ale zadruhé, a to je podle mého hlavní a jedině důležité, bylo-li to někomu pro radost, pro útěchu, pro nalezení či udržení jeho duševní rovnováhy a chuti do života. Pak už nezáleží na tom, jde-li o symfonii, operu nebo o tříminutovou písničku. V tomto vědomí namouduši nevidím rozpor, jestliže básník oslavuje širou zemi – s velikou pravděpodobností má ve verších na mysli dokonce Zemi s velkým Z, celou planetu – zatímco zmíněná polka, vedená podobným vnímáním skutečnosti, obdivuje se jen jednomu z našich českomoravských krajů. Z obojího totiž cítím úctu a lásku. Však nejen velebáseň klasikovu přijali čtenáři, recitátoři, zhudebňovatelé a ilustrátoři za svou, i Přerovanka se těší přízni posluchačů jak v naší vlasti, tak v zahraničí. A nejen ona. Také mnoho dalších, které vzešly z čiré invence jihočeského muzikanta Ladislava Kubeše.
Miloň Čepelka.
Dne 23.února 1924 bylo prý krásně, nebe bez mráčků, když se v Borkovicích ve světnici u Kubešů narodil zdravý syn. K jeho kolébce přišly tři sudičky. Dvě rychle popřály pevné zdraví, hodně štěstí a zmizely. Ta třetí chvíli mlčela a pak potichounku řekla: „Dám ti, chlapče, velkou lásku – dobrou českou muziku. Piš ji pro lid, který zpívá, jak by anděl z kůru hrál, napiš nové melodie, potom budeš polek král“. Ano, přátelé, všechna ta slova uznání právem patří Ladislavu Kubešovi. Letos by oslavil sto let. Dívá se na nás z muzikantského nebe a určitě má radost, že jeho skladby těší posluchače i dnes. Moje první setkání s Ladislavem Kubešem nebylo s ním osobně, ale s jeho polkou Jihočeská, kterou jsem poprvé hrál jako sedmnáctiletý chlapec s kapelou Bohumila Zbořila v Miloticích u Kyjova. Když jsem potom o rok později založil dechovou hudbu Mistříňanku, začal jsem po autorovi Jihočeské polky pátrat. Tehdejší kapelník vojenské hudby v Brně mně dal na Ladislava Kubeše kontakt a spolupráce byla na světě. Přemýšlím o tom, co nás tak pevně spoutalo. Při setkání s ním jsem vždy cítil naše hudební souznění. Bylo to pouto jeho osobního vyznání, když říkal: „Povím vám, proč mám rád dechovou hudbu, proč jí oddaně sloužím: protože jejím základem je dech. Bez dechu není život a dech je tvořivá síla. Naši dědové a otcové to věděli, a kdo to chce dnes popírat, je sám proti sobě. Česká dechovka nezahyne, její krásná živá tradice to nedovolí.“ Jeho slova jenom doplním, že já si celý život totéž myslím i o dechovce moravské. Mistříňanka Kubešovy skladby vždy hrála, hraje je dodnes a určitě bude hrát i nadále. V jeho polkách se snoubí veselé, jásavé melodie jižních Čech s muzikou našeho Slovácka. Jeho valčíky a sousedské potvrzují, že je osobitě věrný svému kraji. Zadumané melodie připomínají šumění hvozdů Šumavy. Toto vše dokáže vyjádřit jen hudba a hlavně ten, kdo ji umí napsat. A právě takovým umělcem byl Ladislav Kubeš. Je velká škoda, že takoví velikáni české dechovky, mezi které Ladislav Kubeš bezesporu patří, už nejsou mezi námi. Zapsal se zlatým písmem do historie české lidové hudby. Dechovce zanechal nesmrtelné dílo, které ho neustále připomíná. Je pro mě velkou ctí, že jsem s úctou a pokorou mohl toto své vyznání napsat.
Antonín Pavluš, kapelník Mistříňanky.
Můj jihočeský sen
Jako mladý hráč na baskřídlovku (tenor) v mládežnické kapele Schlaining (Burgenland) jsem si nemohl představit, že jedna polka, kterou s námi studoval náš učitel a kapelník Josef Hofer, bude mít takový vliv na moji další hudební cestu. Jednotlivé party této „české polky“, jak ji náš učitel nazýval, byly ručně psány zeleným inkoustem. Překrásné trio pro sólové tenory (baskřídlovka a baryton) mě nadchlo, a tak se narodila má láska k české dechové hudbě. Podobnou zkušenost jsem měl i jako mladý hudební vydavatel, když jsem se koncem osmdesátých roků minulého století dostal k dalším skladbám jihočeského hudebního skladatele Ladislava Kubeše. Po několika jen telefonních kontaktech následovalo rychle také osobní shledání s ním v Žíšově. Už při první jízdě jihočeskou krajnou jsem cítil sílu, kterou z ní Ladislav pro svou hudbu čerpal. To byl začátek naší důvěrné spolupráce. Kromě celé řady jeho skladeb, které jsem ve svém vydavatelství tuba-musikverlag zveřejnil, začal jsem spolupracovat i s kapelou Veselka, kterou řídí skladatelův syn Ladislav Kubeš mladší. Tato kapela prodala během naší spolupráce víc než 1.000 000 CD a několikrát jsem v pořadu České televize „Veselka s Moravěnkou U Fleků“ předal orchestru Zlatou desku, Multi-zlatou desku a jednou dokonce i Platinovou desku. Na Ladislavu Kubešovi jsem oceňoval i jeho skromnost. Tvůrce tak krásných skladeb, které hrají milovníci dechovky po celém světě, byl vždycky přátelský, laskavý a velmi pohostinný. Stále rád vzpomínám na naše setkání jak v Žíšově, tak v nedalekých Borkovicích v chalupě jeho syna nebo v Kubešově hudebním vydavatelství v Praze. Milé byly také naše společné návštěvy několika rozhlasových stanic v Rakousku a v jižním Německu, kde ho moderátoři představovali posluchačům jako oblíbeného a úspěšného jihočeského skladatele. Byly to krásné časy. Vždyť navzdory protivenství a omezování ze strany politického systému v jeho vlasti, trvajícímu až do listopadu 1989, byla to právě hudba, jež pomáhala jemu i celé jeho rodině dělat život radostnější a spokojenější. Jsem si jist, že hudba Ladislava Kubeše bude posluchače ještě dlouhou řadu let těšit a pomáhat jim, aby se v životě cítili dobře. Tak jako se to stalo mně, když jsem se už v mládí pro jeho muziku nadchl.
Drahý Ladislave, děkuji Ti!
Tvůj přítel a obdivovatel
Gerhard Sulyok, tuba-musikverlag gmbh (A).
Skladby Ladislava Kubeše jsou citlivé a vycházejí ze srdce. Odrážejí jeho osobnost a jsou zasazeny do světa, kde je doma: v jižních Čechách.
Hans-Peter von Siebenthal, Winterthur (CH).
Jméno Ladislava Kubeše je neodmyslitelně spjato s Trachtenkapelle Brand. První setkání s Ladislavem Kubešem sen. v poválečném období je nutno v tehdejších politických podmínkách považovat za legendární. Z dnešního pohledu je třeba za zvláštní štěstí považovat fakt, že jsme měli možnost poznat „krále Polky“ osobně a nechat se prakticky oslnit jeho unikátními skladbami, stejně jako přátelství s celou rodinou, které si užíváme dodnes. Stále hrajeme původní – některé i ručně psané – skladby Ladislava Kubeše staršího. Ne proto, že bychom neměli jiné noty, ale proto, že těmito kousky se zažehne jiskra a nadšené je nejen publikum, ale i samotní hudebníci. Díky své nadčasové melodičnosti a vazbě na svou vlast promlouvají k mnoha lidem ze světa do duše. Kéž jihočeská dechová hudba a zejména tvorba Ladislava Kubeše i 100 let po jeho narozeninách, zejména v dobách, jako je tato a i v budoucnu bude nadále přispívat k překonávání politických, sociálních, jazykových a národnostních rozdílů.
Jürgen Uitz, Obmann der Trachtenkapelle Brand (A).